2022 Chorvatskem tak trochu nečekaně i nadivoko 3. závěrečná část

Po příjezdu do kempu byla výhoda, že obsazenost parcel byla minimální. Nebyl problém sehnat místo přímo u moře. Překvapením bylo, že i s ACSI kartou. Ze zkušenosti víme, že se sleva nevztahuje právě na ty nejlepší parcely přímo u moře. Většinou až na pozemky dál od moře. Zde to však nikdo neřešil. Nakonec jsme to stejně zaparkovali ve druhé řadě, která byla celý den na slunci. Ve stínu a večer bylo chladněji. Stát pod stromy nebylo žádoucí, právě naopak. O pár dní později, kdy přišla opět Bora, jsem byl rád, že nestojíme pod stromy. Hrozil reálný pád větve, nebo celého stromu na karavan.

Na počátku našeho pobytu v kempu, zde bylo minimum lidí. S blížícími se velikonocemi přijeli další posádky karavanů, či turistů ubytovaných v bungalovech. Celkově však byl kemp poloprázdný. Hned vedle přes plot byl další mini kemp, kde se kumulovali více  tzv. hippie posádky. Nebyl zde problém vidět různé druhy home-made dodávek, karavanů i stany. Zde se se mi líbilo možná více, avšak místa na stání nebyla rozdělena, tak stání neposkytovalo takové soukromí, což pro někoho může být zásadní. Pro nás se toto dosti změnilo a vyhrazená stání již nutně nevyhledáváme. Zvláště, když někde jedeme s našimi karavanovými přáteli. To je pak živý plot oddělující jednotlivé parcely vyloženě k naštvání :-). 

Potěšilo nás, že ačkoli na jedné, či druhé straně kemp navazoval na další kemp či hotelový rezort, bylo možné po pobřeží procházet přes boční branky skrz. Nevím, jak v sezóně, ale nyní to nebyl problém. Proto při pravidelné večerní procházce, při západu slunce, dceru zaujal mladší karavanista ve vedlejším kempu. Seděl na střeše své mini dodávky na velké obývací sedačce a sledoval při pokuřující dýmce západ slunce. Nechápali jsme, jak ji dovezl, jelikož do jeho auta by se těžko vlezla. Konečně jsme se rozložili na pravý kemping. Stolek, židle, kobereček, markýza. Na divoko je to fajn, ale toto máme taky rádi. To by v Senji na ulici nešlo :-).

Další den jsme naše ratolesti nechali více v klidu, z předchozích ,,divokých,, dnů nadivoko a tak jsme zůstali v kempu u moře. Děti mají úžasnou schopnost vytvořit si zábavu kdekoli a s čímkoli. A seznámit se s kýmkoli. Častá představa některých rodin, že pokud není  v kempu např. aquapark, děti se unudí, u nás neplatí. Proto jsem se zájmem sledoval jejich dětský obchůdek s kameny z pláže, snaha malovat krajinu na dece u moře,  apod... 

Tento den jsme jen navečer vyrazili podél pobřeží na cca 1,5km vzdálenou zříceninu na pláži Večka Kula (odkaz zde...), kde se dalo najít spousta mušlí, po zimě ještě nevysbíraných.

Po klidné noci, jsme vyrazili konečně do hlavního cíle naší cesty, NP Velká Paklenica.  Od kempu lze dojít i pěšky. Pro děti je to však trochu dál a nechtěli jsme je unavit hned na začátku tůry. Raději ušetřit síly, abychom došli dál v NP. Vstup není levný, avšak cenově se vyplatí dojet autem až k hornímu parkovišti na konec asfaltové cesty. Dál už se jde pěšky. Příplatek za auto oproti celkové částce za vstup je zanedbatelný. Lepší jet hned ráno, později již nejsou volná parkovací místa. Auto byste museli nechat níž a na začátek turistické stezky dojít po asfaltu pěšky. 

Alespoň z mého subjektivního pohledu je to jeden z nejhezčích treků, který jsem kdy měl možnost absolvovat. A že jsem toho něco nachodil. Cesta vede zprvu do počátečního kaňonu, kde je možné vidět horolezce v akci a pokud máte i výbavu, můžete si slézt nejednu z mnoha lezeckých cest. Nebo si objednat instruktora, který vás zasvětí. My jsme měli vlastní výbavu. Já však zapomněl sedák v autě.  Tak si dcera s mým dohledem alespoň zabouldrovala (lezení bez lana na větších kamenech, v našem případě cca 3m). 

Po-té jsme se vydali zprvu příkřejší skalnatou vápencovou stezkou, která vede podél tekoucího potoku. Ten na mnoha místech křižuje tok kamenným mostem. Tvoří často kaskádové mini vodopádky a tůně. V letních měsících bývá vyschlý, avšak nyní s až ohlušujícím rachotem padá podél trasy dolů. 

Cesta se výše narovnává a stává se fyzicky méně náročnou. Zde můžete obdivovat místní dominantu, Vrchol Aniča Kuk, který jsme před 25 roky vylezli. Těžko se věří, že je to tak dávno. I po těch letech to vidím jako dnes. 

Chtěl jsem dojít až do předpokládaného cíle, Paklenica Hut (odkaz...) . Syn byl však trochu nachlazený a velkou část cesty jsem ho musel nést na zádech, ať nám ještě neonemocní. Proto jsme došli pouze ke  Cottage Lugarnica (odkaz...), ale i tak to stálo za to. Od Paklenica Hut lze jít dále i na vícedenní trek, ale to je jen pro zdatnější turisty. Většina lidí končí zde. Dále už je stezka méně upravená a pro rodiny s dětmi je nejlepší dojít nejdále sem. U Cottage Lugarnica jsme si odpočinuli na místní ,,mini zahrádce,,  Dali jsme si pivo + nějaké jídlo, hlavně jako odměnu, že děcka došli až sem a vyrazili zpět k autu a do kempu. 

Turistický pokrok nezastavíš. Kousek od auta děti objevili mini obchůdek vytesaný ve skále. Prodávali se zde suvenýry, pohledy a drobné hračky pro děti. Ale co, když to celé zvládli, tak jsme jim taky něco koupili. Jiná možnost stejně nebyla :-). Před 25 roky jsme se zde v poledních vedrech s horolezci chladili v místní jeskyni. Dnes je z ní obchůdek.

Po návratu do kempu, jsem byl něco dokoupit do místního supermárketu Tommy. Jsou zde hned dva obchody u vjezdu do kempu, tak záleží, který zvolíte. Nám přišel lepší Tommy, hlavně kvůli pečivu. Hned vedle je i benzínová pumpa pro případ, že potřebujete dotankovat.

Vozíme s sebou i elektrické koloběžky. Ta silnější jede i přes 40km/h a dojezd má 40-60km. Není problém obhlédnout okolí pěkně v klidu na delší vzdálenost. Cestu podél moře si vždycky takto užívám. Objevím místa a inspiraci, kam třeba potom vyrazit s rodinou na výlet. Kde je jaký obchod, zajímavost, zmrzlina, nebo hezký kemp. Takto jsem dojel cestou na obhlídku Malé Paklenice a do kempu Pisak v Seline. Je to hned ve vedlejší vesnici. Příště bych jel určitě sem. Kemp se mi líbil víc a co se týče vstupu do NP velká a Malá Paklenica, vyjde to na stejno.
Někdy jedeme na koloběžkách všichni. Manželka na jedné s menším synem a já na druhé s dcerou. Takto vyrážíme třeba na zmrzlinu, nebo dětská hřiště, která jsou dále. Nemusíme tak používat auto a pro děti je to zábava.

Trek v Malé Paklenici je odlišný od té Velké. Je to méně turistické, více přírodní, neupravené, ale svým způsobem krásné. Vede zde úzká stezka, která zanedlouho končí malou přehradní zdí. 

Lemuje říční koryto, ale voda zde teče asi jen po zimě, jelikož po vodě ani památky. Pro děti je to však zajímavé, udělat si zastávku ve vyschlém korytu, s místy jemným pískem a vodou omletými vápencovými kameny. 

Zde jsme se poprvé začali krýt před sluncem. Den ode dne se více a více oteplovalo a teplota na slunci v tomto sevřeném údolí šla přes 30°C.  Manželka jásala, já už tolik né :-). Od zmíněné přehradní hráze nastává těžší trek, který je místy doplněn feratami. S menšími dětmi bych dále určitě nešel. Obě Paklenice jsou zcela jiného charakteru a proto stojí za to navštívit obě. Zde se platí rovněž na místní recepci u vstupu. Zřejmě zde však v této před sezóně není velký pohyb lidí a tak byla recepce zavřená. Zase jsme ušetřili :-). 

Cestou tam i zpět jsme potkali pouze jeden pár turistů.  Je nutné také dávat pozor na hady. Na silnici, kousek před parkovištěm u recepce se vyhříval had o velikosti, kterou jsem v přírodě ještě na vlastní oči neviděl. Naštěstí jsme už byli v autě.

Nejlepší karavanový přátele, se kterými jezdíme pravidelně na srazy a výjezdy, jsme potkali vždy náhodně na cestách. Petra s Melani a vnukem Adámkem v Maďarské Pápě, Miloše s Katkou důchodce ze Slovenska v Albánii. A nyní náhodou v Paklenici taky Manželé se synem, ve věku naší dcery, ke kterým jsme už pozvaní i s karavanem na jejich obří zahradu u domu. Ta dle fotek připomíná malé arboretum, tak to bude určitě fajn návštěva mimo to, že sse zase potkáme a poklábosíme. Zajímavých lidí potkáte na cestách spoustu. Tak nějak to jde snáz pro toho, kdo je otevřený konverzaci a je ochoten i třeba pomoci s problémem na cestách. Karavaning je hold vášeň, která lidi sbližuje, pokud jste správně nastavení.

Dny pomalu ubíhali a naše cesta se přehoupla k posledním dnům pobytu u moře. Vypravili jsme se tedy autem na poslední výlet do 44 km vzdáleného Zadaru. Původně jsem uvažoval, že se zde na poslední 2 noci přemístíme do kempu. Když jsme však dojeli, byl jsem rád, že jsme zůstali ve Starigradu. Přece jen to velkoměsto na kempování nemá takové kouzlo. Je zde rovněž příjemná promenáda po přístavním molu. Zde narazíte například na mořské varhany (odkaz...). Jsou to takové otvory v molu, které pokud jsou vlny, tak hrají.  Dnes vlny moc nebyly. Občas ale projela loď, která vytvořila rovněž vlny a tak nám varhany také zahrály. Hned vedle byl známý moderní památník ,,Pozdrav Slunci,, tvořený solárními panely, které v noci ožívají při pestrobarevné světelné show (odkaz...). 

Počasí nám přálo. Bylo krásně slunečno bez jediného mráčku. Nemohli jsme tedy minou dětské hřiště a po-té pokračovat podél mola dál do míst, kde kotvily větší lodě. Dále přes most do míst kotviště menších lodí, lemované álejemi pobřežních palem. Nakonec jsme i tu legendární chorvatskou kopečkovou zmrzlinu našli, protože v oblasti kempu u Paklenice byly všechny stánky ještě mimo provoz. Postupně jsme tak udělali okruh a vrátili se na parkoviště k autu z druhé strany.

Poslední noc v kempu se podobal počasím začátku naší cestu v městečku Senj. Znovu přítomný vítr Bora celou noc cloumal karavanem, že se o spánku moc mluvit nedalo. I když jsme byly částečně krytí živým plotem, stáli jsme bohužel kolmo k větru. Po nočním dlouhém rozhodování, jsem vylezl ven a snažil se otočit karavan po větru ze strachu z jeho převrácení. Když jsem však zvedl stabilizační patky na jedné straně, karavan ztratil ještě více opory. Vypadal, že se převrátí dřív, než ho stihnu v krátké prodlevě mezi poryvy větru otočit. Rychle jsem je tedy spustil zpět, což mi v tu chvíli přišlo jako menší riziko a šel si lehnout s nadějí, že snad vítr ještě více nezesílí. Do prvních paprsků ranního slunce to však byla ještě divoká noc.
Ráno jsme již vše pobalili a přichystali se na odjezd. Když se mi podařilo karavan stočit a zaháknout na tažné zařízení auta oddechl jsem si. Nyní už se snad i s autem nepřevrátíme :-) Vítr však neutichal. Rozloučili jsme se s našimi novými přáteli z kempu, všemi sousedy a vyrazili na dlouhou cestu domů. Mohli jsme odjíždět až po poledni a tak jsme nespěchali. Měli jsme stejně naplánované přespání na našem oblíbeném místě u Tragoščanu poblíž slovinských hranic. 

Bohužel již po 15 km nás zastavila policie před zátarasy na odjezdové cestě do vnitrozemí. Příčinou byl opět vítr Bora, který znemožňoval bezpečné opuštění pobřeží směr vnitrozemí. Cesta totiž vede přes hory a je velmi exponovaná. Na mnoha místech hluboké srázy nechrání svodidla. Ihned jsem hledal alternativní trasu, avšak po optání policistů i ta byla kvůli bezpečnosti zavřená. 

Zprvu nepouštěli ani osobní auta. Po cca 4h to pro osobáky pustili nahrádní trasou, ale obytky a karavany ne. Prý hrozí převrácení. Nejhorší bylo, že dle policie tento stav mohl trvat třeba i 3 dny. Děti se zatím dívali na TV, my si uvařili. S karavanem je to čekání v kolonách pohodička, ale přece jen jsme potřebovali jet. V úterý musíme být v práci. Okolo 5-té hodiny odpolední policie odjela, ale zátarasy zůstali. Pochopil jsem, že dnes už to neotevřou a nocovat u silnice se mi taky nechtělo. Proto jsem zkusil původní náhradní trasu, na kterou jsem se ptal již ráno a s neúspěchem. Byla to hodinová zajížďka. Zklamáním bylo, že když jsme dorazili, byla zde velká cedule zákazu vjezdu obytek i karavanů. Byli jsme v koncích. Po chvíli jsem si všiml, že někteří váhají, ale jiný to ignorují. Policie zde již nebyla. Zřejmě chápali situaci nás karavanistů, tak to nechali na každém s tichým souhlasem. Ale s výstražnou cedulí. Bylo mi jasné, že kdyby se něco stalo a došlo třeba jen k nehodě, o něčem horším ani nemluvě, byl by problém třeba jen s pojišťovnou. Nebyla však jiná možnost a tak jsem to risknul a vyrazil také. Místy jsem měl skutečný strach. Neustále jsem měl hlavu ve zpětném zrcátku a sledoval karavan co dělá. Ještě, že ten náš není tak velký. Před sebou jsem si cca 100m držel odstup od obytného auta. Pokud by v nějakém místě byl větší poryv, ať mám čas a případně zastavím, kdyby to s ním začlo cloumat přespříliš. Byly to tuším dlouhé 2h jízdy, ale po přejetí horského hřebenu se situace uklidnila a cesta domů již probíhala v poklidu.

Zase jsme zažili dobrodružnou cestu se vším všudy. Zpětně byla jedna z nejzajímavějších. Je to asi dáno tou možností kombinovat stání na divoko bez nutnosti plánování kempů předem. O to lepší, že jsme tu možnost měli alespoň částečně, právě v Chorvatsku. Toto je země, která nejméně toleruje tento způsob cestování. Nebo spíš vůbec netoleruje. I když jsme zažili celkem nervy díky počasí, už nyní víme, že příští rok jedeme zase. Ta volnost pohybu v této jarní době o letních prázdninách zažít nelze. Nemusíte nic plánovat a rezervovat předem. Pokud člověk odhodí obavy, které se dostaví, když nemáte přesný plán a pohybujete se z místa na místo s tím, že neřešíte kdy a kam přesně dojedete, dostavím se pocit svobody, o kterém karavaning vlastně je. Chcete to potom opakovat znovu a znovu. A když to nejde v EU, vyrazíte třeba tam, kde to ještě lze.